Rande na slepo

Když bylo německému rodákovi ze Srí Lanky, Saliyu Kahawattemu, patnáct let, jeho zrak se během několika měsíců markantně zhoršil. Lékaři tehdy konstatovali, že jednoho dne zcela přijde o zrak. Měl tak přerušit školní docházku a pokračovat v učení v dílně pro nevidomé. Nicméně, jeho velkým přáním bylo dále se vzdělávat a být samostatný. Po více než 15 let se mu dařilo své postižení úspěšně tajit a budovat si profesní dráhu v běžném světě vidících. Jeho sluch a intuice mu do značné míry suplovaly zrak. Pilněji pracoval než ostatní a s pomocí počítače s hlasovým výstupem studoval knihy, mapy i nápojové lístky v restauračních zařízeních. Mezi jeho fígly patřilo například počítání schodů na schodišti a pokud se ocitl v nelehké situaci, bravurně ji proměnil v humornou historku. Až jednoho dne ho vnější okolnosti donutily přiznat si krutou realitu... Podle knižní předlohy vznikl i úspěšný stejnojmenný film, romantická komedie.... celý text

Tato knížka vůbec neodpovídá svému názvu, ani vizuálu na obálce, který mi s ohledem na obsah a závažnost problematiky přijde poněkud necitlivý. Nicméně jde o celkem poutavou sondu do života člověka, který byl deptán otcem, oslepl, přičemž mu zůstalo pouze 5% zraku, překonal rakovinu v nejtěžší formě, v důsledku její léčby přišel o slinivku břišní, oba kyčelní klouby, léčil se ze závislosti na omamných látkách a alkoholu a přežil pokus o sebevraždu. Své zdravotní komplikace před svým okolím docela zdařile maskoval, a to i přesto, že dlouhou dobu pracoval jako číšník. Dokážete si představit nevidomého číšníka, který obsluhuje hosty tak, že na něm nikdo nepozná, že je slepý? Který, když mu ukážete, jaké víno z vinného lístku si přejete, se dokáže šikovnými formulacemi dopracovat k tomu, že mu to vlastně sami řeknete a nikdo nepozná, že nevidí? Údajně vystudoval i gymnázium bez jakýchkoli úlev a vysokou školu, tam už měl ovšem k dispozici počítač a čtečku pro osoby se zrakovým postižením. Hodně mu tedy jeho blízcí předčítali a pomáhali mu naučit se uspořádání vín, orientaci v Hamburku a spoustu dalších potřebných věcí... No, je to masakr. Prosím vás, přečtěte si to obzvláště vy, kteří máte neustále tisíce výmluv, proč něco nejde a jen si stěžujete. :-) Mně se knížka velmi líbila. Údajně existuje i stejnojmenný film a prý jsem ho dokonce i viděla, ale vůbec si na něj nevzpomínám, takže buď, podobně jako obálka, s knihou nemá nic společného, anebo jsem při něm usnula.

Soudě dle obalu a anotace jsem očekávala romanticky laděný, vtipný příběh, ovšem ukázalo se, že to bylo dosti klamné. Místo toho mi autor předložil autobiografický román, který je sice čtivý a zajímavý, avšak plný sebestředného zdůrazňování toho, jak sám a pouze díky své disciplíně a osobní ctižádosti dosáhl toho, čeho dosáhl. Kromě toho mi mezi řádky podsouvá ten jediný správný pohled na život, a pokud ho nemám, tak bych se možná mohla obrátit na něj, aby mi život lépe zorganizoval. UPOZORNĚNÍ NA DĚJ: Nechci popírat, že Saliya dostal do života velkou porci těžkostí a zdravotních komplikací, se kterými se musel náležitě poprat, ovšem byl to především on, kdo si zvolil tu obtížnější cestu, díky níž se pravděpodobně dostavila ta další zdravotní selhání. Navíc k tomu dostal neuvěřitelné množství skvělých lidí, kteří ho provázeli jeho životní cestou. Všichni ti kamarádi a přítelkyně mu nezištně pomáhali a on je využíval na své pouti vzhůru - a vždy po nějakém čase, když se posunul o stupínek výše, odhodil je jako použitý kapesník. Opravte mě, prosím, pokud jsem si text špatně vyložila..., nicméně kdyby nebylo Tiny, tak by nejspíše spáchal sebevraždu. Byla to právě ona, kdo ho zachránila, stejně jako mu předtím Laura pomohla překonat chemoterapii a všechna úskalí s ní spojená. Takže ano, smekám před tím, čím si prošel a co vše dokázal, ať je to pro nás inspirací a potvrzením toho, že "slabý je jen ten, kdo ztratil víru v sebe sama a malý ten, kdo má jen malé cíle...", ale nesmíme zapomínat na to, že bez nesobeckých a obětavých přátel by se mu to v žádném případě nepovedlo. (a my bychom se nad touto knihou měli hlouběji zamyslet nad tím, za co vše vděčíme našim kamarádům, ať už je to konkrétní fyzická pomoc, anebo jen pouhá blízkost v těžké chvíli, či podnětný nápad nebo myšlenka, na kterou nás přivedli. Díky za ně.)