Podělte se s Námi o Své Příběhy
Máte za sebou pozoruhodný zážitek? Pošlete nám své osobní vyprávění na e-mail ona@idnes.cz. Text vložte přímo do těla e-mailu, nikoli jako přílohu. Pokud nás Váš příběh zaujme, po nezbytné redakční úpravě jej zveřejníme. Ideální délka příspěvku se pohybuje okolo 2 000 znaků. Prosím, vyhýbejte se vulgárním výrazům a dbejte na gramatická a stylistická pravidla.
Novinářka Terezie Zemánková odstartovala svým článkem rozsáhlou diskuzi. Co nám k tomuto tématu napsali naši čtenáři? Sdílejte i Vy své názory, zkušenosti a životní příběhy v diskuzi.
Čtenářka D.P., 34 let
"Rodinné stereotypy se stejným mužem jsou pro mě jako balzám na duši. Na dlouhodobém svazku se totiž skrývají i významné klady, ne jen nuda a šedivost: můžete být "svá" (před novými partnery se přece vždy snažíme být lepší!), můžete mít v tom druhém kamaráda (což je úžasné!), v intimním životě již víte, co Vám dělá nejlépe, a můžete to úspěšně realizovat :-) atd. Je to jako klidný přístav, jehož rutiny jsou v bouřlivém světě okolo mou jedinou jistotou. Prominula bych muži nevěru, protože tento přístav nechci bořit, ale nějak cítím, že my dva nevěru nepotřebujeme. Vím, že budeme stárnout a měnit se. Jsem si ale jistá, že jeho proměny přijmu s pokorou, a doufám, že nikdy nezapomenu na ty nádherné roky, kterých je PRO ZATÍM jen jedenáct, co jsme spolu velmi, velmi šťastní."
Čtenářka J.H.
"Šest let jsem chodila s jedním mužem. Od svých 17 do 23 let. On byl celkem fajn a ten vztah svým způsobem fungoval. Ale vytratila se z něj vášeň, touha být s tím druhým v každé volné chvilce... byla to nuda, stereotyp, ani jsem se netěšila, že ho uvidím... Dlouho jsem se trápila a nevěděla, zda se rozejít a jak to udělat. Bála jsem se mu ublížit a taky jsem se bála, jak budu žít já, když jsem byla šest let zvyklá na tu naši rutinu. Trvalo mi to strašně dlouho než jsem se dokázala rozejít a pak se divila, jak jednoduché to pro mě bylo - protože už jsem ho nemilovala. Funguje-li to takto pořád dokola a stane-li se každý vztah jednou takto fádním a stereotypním... To nemůžeme být s jedním člověkem šťastné celý život?"
Čtenářka Kamila
"Až do této neděle jsem si myslela, že žiju v pohodovém vztahu, který není až tak úžasný. Ale byla jsem spokojená, že mám vedle sebe chlapa, na kterého se můžu spolehnout. V neděli mi řekl, že neví, co chce a ničím si není jistý a že si není jisty ani naším vztahem, tím, jestli mě má ještě rád a že si nějak nedovede představit stárnout po mém boku a že už nad tím přemýšlí několik měsíců." Nejhorší ze všeho je ale zhroucení několikaletého snu. "Nečekám snad ani žádnou odpověď - jen jsem se potřebovala někomu svěřit. Mám pocit, že jsem léta žila v iluzích o skvělém vztahu a navenek jsem tak i působila, že se teď stydím někomu přiznat, co prožívám," dodává Kamila.
Čtenář Petr
"Něco podobného, jako jste popsali v článku, právě prožívám. Sice z opačného pohledu - muže, ale plně s článkem souhlasím. Jen u mě je to trošku zkomplikované tím, že máme dvě děti, 17 a 14 roků. Naše manželství posledních asi 10 roků vypadá úplně přesně jako v tom článku. Jen tu vedle sebe žijeme. Když jsem se před časem zeptal ženy při jedné s každodenních hádek, proč my dva spolu vlastně jsme, tak mi řekla: "Protože nám nic jinýho nezbývá. Tak jsem si úplně náhodou - bez úmyslu ( možná jen v podvědomí) našel ženu, s kterou si rozumím, a hlavně se milujeme tak, jak to nebylo s mojí ženou ani v dobách, kdy jsme se ještě milovali. Aby to nebylo všechno tak jednoduché, ona je z Kladna a já z Prostějova. Ale už plánujeme společný život, úplně přesně podle toho o čem se píše v tom článku... a chceme si ho pravdu užít naplno."
Čtenář Dominik
"Mockrát jsem si říkal, jestli jsem udělal dobře a zda to nešlo řešit nějak jinak, ale s odstupem času vidím, že by ke stejné situaci došlo později nebo bych sebe, svou ženu a i své děti trápil a týral našim společným soužitím, které by bylo jen plné hádek, nepochopení a nudy s trochou sexu, shonem po hmotných statcích a jinak nic...... Proto můžu jen souhlasit s moudrou paní Evou, citovanou v závěru článku, že lepší dva skvělé roky, než dvacet průměrných... a já bych dodal NUDNÝCH let soužití s osobou, kde si jen oba myslí a nalhávají, že žijí spolu..., ale přitom žijí pouze vedle sebe."
Příběhy jsou redakčně zkráceny.
Myslíte, že je možné strávit celý život s osobou, se kterou jste prožili první lásku? Nebude později člověk cítit, že o něco přišel? Například, že nikdy nepoznal intimní život s někým jiným, že nemá s čím srovnávat…
Ohodnoťte nejlepší odpověď pomocí symbolu palce
Diskuze: napište první příspěvek
Určitě může, občas se to stává.
Moje babička i moje máma vydržely s jediným partnerem, ALE byly vychované v jiné době. Dnes je to zcela odlišné, svět strašně spěchá, lidé pořád někam uhánějí, a sama znám pár lidí, kteří spolu začali brzy, a kolem 25. roku věku se jeden či druhý zbláznil a rozešli se. Moje kamarádka se vdávala v 18 a byla by s manželem dodnes (dalších 18 let), nebýt její smrti. Ale ano, jde to, je to těžké, je nutné dělat hodně ústupků a mít spoustu tolerance jeden k druhému, protože bez toho to nejde.
Mno, já mám do konce života (snad) ještě pár let a tak to potvrdit na 100 % nemůžu, ale vím, že to jde, vydržet s jedním partnerem/partnerkou.
Vydržet určitě ne…ale žít s ním celý život rozhodně může. Abych to objasnil…pokud jste s někým nějakou dobu setrvala, znamená to, že jste nebyla spokojená, něco Vám vadilo a musela jste se přetvařovat, přemáhat atp. A navíc život není jen o sexu, pokud je někdo s partnerem jen kvůli tomu, tak to nemá ani význam, takže pokud někomu vyhovuje hned první partner, tak v tom snad není nějaký problém.
Jsou tací, stává se to a dokonce se celý život milují. Zkušenost. Já se k nim ovšem neřadím a svým způsobem je nechápu, protože mně to můj naturel neumožní 😁. Doplňuji: Proto je potřeba řídit se v tom jen ‚svojí hlavou‘ a rozhodně nedbat na doporučení a rady všemožných rádoby znalců. Bez vlastní zkušenosti totiž nezjistíš nic ☹
Upravil/a: www
ano může, ale není to určitě jednoduché
Je to otázka jen teoretická,…a jen život ji může zodpovědět…Ale to je právě ono, o čem jsem tu už častěji psala, (a byla nazývána nymfomankou…-což se mi ale líbilo…) totiž zajít s partnerem taky někdy do swingerclubu…a to je pro mnohé silné kafe, ale tam se všechno pozná…Nemyslím teď konkrétně ten swingerclub…… ale „to', kde by někdo mohl mít časem ten pocit, že o něco přišel…, že neměl s čím srovnávat…:)
Šťastný celoživotní vztah (manželství) je konstrukt, na jehož vzniku se rukou společnou a nerozdílnou podílel jednak freudismus a jednak, v míře větší, tvorba hollywoodských filmových studií, vlastněných, zřejmě shodou okolností, z většiny rovněž židovskými podnikateli. Následkem intenzivního působení obou zmíněných, je vznik neuróz, rozmach násilí mezi manželi a vzrůst počtu manželských poraden. To vše ve svatém jménu celoživotní romantické lásky, jejíž nepřítomnost se v určitých kruzích trestá sociálním vyloučením. Samozřejmě si každý z nás pamatuje příklady ze svého života, kdy schýlený stařec s babčou vypráví, jak se k sobě celý život měli. Jedná se však jen s malými výjimkami o manželství venkovská, která mají svá specifika, hlavně v malých komunitách. Další možností jsou tzv. volná manželství, kterých je překvapující počet a kde se vztah změní v jakési dobré kamarádství, a nebo manželství zachraňují ze strany jedné prostitutky a ze strany druhé vše, co jde okolo a nestačí včas vylézt na strom nebo skočit do vody. Člověk od přírody není monogamní. Monogamie není fyzicky schopen. Je sice několik procent striktně monogamních jedinců, ale bývají to buď chorobní introverti nebo latentní homosexuálové. Samec, jako živočich, je geneticky disponován k co největšímu rozptylu svých genů, zatímco samice si vybírá toho nejlepšího dárce genů. Jinými slovy: Muži mají sklon ke sběratelství a ženy ke střídání. A abych ještě doplnil, například submisivní jedinci nebývají k nevěře disponováni. To ovšem neznamená, že po jiných ženách netouží, jakkoliv jsou v manželství partnerovi věrni.
Petr se seznámil s Markétou na jedné seznamce. První zpráva byla taková obyčejná, ale už z ní bylo cítit, že si rozumějí. Dny plynuly a oni si psali zprávy plné smíchu a porozumění. Potom přišlo první rande - obyčejná procházka parkem, ale pro ně to bylo jako sen. S každým dalším dnem jejich láska rostla.
Po několika měsících se rozhodli pro společný život. Bylo to těžké, protože oba měli své zvyky a názory, ale láska jim pomáhala překonávat všechny překážky. Společně zažili jak radosti, tak i smutky, ale vždy se drželi za ruce. Markéta jednou řekla: „Petře, bez tebe si už svůj život nedovedu představit.'
Přišel den, kdy Petr poklekl a požádal Markétu o ruku. Slzy štěstí se objevily v jejích očích a řekla ano. Svatba byla nádherná, plná lásky a radosti. Po letech společného života si uvědomili, že našli opravdové štěstí. A tak spolu žijí dodnes, milují se a jsou vděční za to, že se našli na internetové seznamce.