Émile Zola kdysi trefně poznamenal, že první láska je jako loterijní los, který nikdy nevyhrává, přestože si jeho číslo navždy zapamatujeme. Toto konstatování je až příliš pravdivé. Ve své sbírce uchovávám dopisy od dávných lásek z letních táborů a kdykoliv mám chuť pozvednout lidského ducha, stačí si pár řádků přečíst a svět se opět promění v místo, kde má láska své pevné místo.
„První láska představuje doslova emocionální explozi,' potvrzuje mé pocity psycholožka a přední lektorka Radka Loja (Radkaloja.cz). „Vědecké kruhy mají nicméně ohledně prvních vzplanutí jasno. Jde v podstatě o sofistikovaně namíchaný hormonální koktejl, jehož primárním cílem je zajištění reprodukce a zachování druhu. Stav zamilovanosti se dá přirovnat k drogovému rauši, podobnému účinkům kokainu. Srdce nám buší ostošest, energie nezná mezí a celý svět získává mnohem zářivější barvy,' vysvětluje psycholožka fenomén, kdy se s blaženým výrazem potácíme světem jako zasněné bytosti. Z osobní i nashromážděné zkušenosti však mohu s jistotou potvrdit, že tento biochemický trik našeho těla může v naší duši zanechat nesmazatelné a cenné stopy.
Každé dospívající dívce bych ze srdce přála prožít takového Petra, který mi v třinácti letech věnoval svou první, upřímnou náklonnost. Byl to nejatraktivnější chlapec na naší škole a pomohl mi pochopit mou vlastní hodnotu, navzdory komplexům z křivých zubů a pocitu nezařazení do kolektivu. Během našeho bouřlivého období jsme svou projevenou náklonností často provokovali okolí, což nás svedlo až na kobereček do ředitelny, ale i dnes si cením každé společně strávené chvíle. Tento raný vztah mi poskytl hluboké lekce.
Především jsem se naučila, jak je důležité být milována. Ne jen dávat lásku, ale také ji přijímat od druhého jako něco naprosto přirozeného. I ve svých pokročilejších letech si často uvědomuji, jak náročné to pro mnohé může být, a jak málo lidí tuto schopnost skutečně ovládá. O to překvapivější je, když tuto zásadní lekci předá třináctiletý chlapec. Zadruhé, není nutné se příliš zabývat názory okolí; je důležitější naslouchat vlastní intuici. Ne všichni vám upřímně přejí štěstí, i když se tak tváří. Při vzpomínce na naše tehdejší rozhovory žasnu nad rozsáhlostí světa, který se dokázal vytvořit mezi dvěma tak mladými lidmi. Z toho mi vyplývá třetí ponaučení - skutečná láska není výsadou dospělých ve věku osmnácti až čtyřiceti let. Dle všeobecně přijímaných norem je cokoliv předtím pedofilie a cokoliv potom nekrofilie. Opravdově milovat můžete jak ve třinácti, tak ve sto letech, a z každého vztahu si lze odnést něco mimořádně cenného.
Samozřejmě, ne všechny zážitky jsou takto romanticky laděné. Lidská paměť má navíc sklon uchovávat především to pozitivní, zatímco úzkosti spojené s možným rodičovským trestem za porušení zákazu randění, ty dokážu ráda potlačit. Toto tvrzení potvrzuje i psycholožka Radka Loja: „První lásky v nás zanechávají silnou emocionální stopu. S postupem času naše mysl často to negativní vymaže a v paměti nám utkví pouze ty nádherné, povznášející momenty, které si navíc často ještě přikrášlíme. Lidská paměť je totiž nesmírně selektivní. Ve vzpomínkách starších generací byl svět za jejich mládí vždy lepší: sníh bělejší, mládež slušnější a lidé k sobě vřelejší. Podobným mechanismem náš mozek filtruje i vzpomínky na první lásku. Po patnácti letech si obvykle už nevzpomínáme na hádky nebo promarněnou sobotu, ale na nezapomenutelný večer na taneční zábavě a jeho pokračování v objetí noční přírody.'
Některým lidem však první láska přivodí takové psychické trauma, že se s ním potýkají následujících deset let. „Byla jsem pannou, na vysoké škole stále velmi nesmělá a plachá, snadná kořist pro podivíny. Kamarádka mě seznámila s jedním sportovcem; tvářil se zamilovaně a já, celá bez sebe, jsem doufala, že tohle konečně bude ta pravá, velká láska. Během prvního společného víkendu jsem sice přišla o panenství, ale když jsem se ho pokusila otevřeně zeptat na naši budoucnost, odbyl mě s tím, že nic dalšího nechce, protože spí pouze s pannami. Cítila jsem se zneužitá a s touto situací jsem se nedokázala vyrovnat ještě celých deset let; jediná moje kamarádka o tom věděla. Roky jsem se nedokázala svěřit ani svému manželovi. Moje vztahy byly následně vždy komplikované, často jednostranné, nikdy jsem si nevěřila ve své atraktivitě ani v sexuální oblasti,' svěřuje se jedna moje známá, která si přeje zůstat v anonymitě.
„První láska a následný první rozchod jsou mimořádně důležité životní události, které potřebujeme prožít. Získáváme tak neocenitelné zkušenosti a učíme se, že i takové situace lze překonat. Každý z nás si na svém životním ‚batůžku‘ nese řadu osvojených copingových strategií pro různé situace; můžeme si tam přibalit i tyto dvě. Je velmi pravděpodobné, že se nám v životě ještě mnohokrát budou hodit,' dodává psycholožka Radka Loja pro povzbuzení.
Po přečtení tohoto článku máte chuť sáhnout po mobilu a vyhledat někoho, koho jste milovali v patnácti letech? Nebo jste to už možná udělali? „Svou první lásku často kontaktujeme po rozchodu s naším aktuálním partnerem nebo když se nám v současném vztahu nedaří a nevíme, jak jinak problém řešit,' uvádí odbornice na vztahy Radka Loja. „Mnoho lidí touží po návratu krásných zážitků, a proto občas navazují kontakt se svou první láskou s cílem se s ní setkat. Sociální sítě v tomto procesu hrají významnou roli. Z toho, co mi klienti vypráví, však často vyplývá zklamání. Naše první láska už nevypadá tak, jak jsme si ji pamatovali, a chová se naprosto odlišně od našich představ. Na první lásku se totiž díváme skrze ‚růžové brýle‘ naší idealizace. Zapomínáme na zlomená srdce, na čekání na diskotéce přes dvě hodiny, na zapomenuté narozeniny, na kritiku koupi nové kabelky.'
Nicméně, i v této oblasti se občas dějí pozitivní věci. Jeden takový příběh jsem měla možnost zaznamenat z mužské perspektivy: „S Mirkou se známe od šestnácti, kdy jsme se setkali v rámci turistického oddílu. Něco mezi námi proběhlo, pak jsme se na dlouhou dobu rozešli a znovu jsme se potkali až na prahu padesátky. Bylo to díky sociálním sítím a musím přiznat, že jsem algoritmu trochu pomohl. Na její fotce jsem ji okamžitě poznal; ona mě naživo už tolik ne, ale jiskra přeskočila znovu. Když se s někým potkáte po třiceti letech, není to navazování na přerušený vztah, ale spíše budování zcela nového. Jako mladý jsem nebyl zrovna obratný v jednání s dívkami; měli jsme uzavřenou sportovní partu kluků a k dívkám jsme se moc neuměli chovat. Byli jsme vodáci, trampové, horolezci, a když se mezi námi objevila nějaká dívka, byl z toho spíš problém. S Mirkou to tenkrát byl čistý, romantický, platonický ideál. Šlo o sdílení a radost z toho, že jsem zamilovaný a že ten druhý prostě existuje. Uvědomuji si však, že kdybychom spolu tehdy zůstali, nebyli bychom spolu ani teď. Dlouhou dobu jsem byl naprostý extrémista, náš vztah by tehdy nefungoval. Ale protože jsme se potkali až nyní, máme spoustu společných pohledů na svět a navíc si ho umíme mnohem více vychutnat.'
Oslovit, neoslovit, vzpomínat s láskou, nebo raději zapomenout? Odpověď na tuto otázku si musí každý najít sám. Osobně se domnívám, že je hezké to alespoň zkusit. I o tom totiž něco vím. Před několika lety jsem v návalu sentimentu kontaktovala svou první lásku. Je šťastně ženatý a já mu to upřímně přeji. Hormonální bouře mezi námi už dávno utichla, ale zůstala nám společná vášeň pro létání. Když jsem minulý týden absolvovala pilotní zkoušky, on kroužil v tu samou dobu nad naším letištěm jako má tichá podpora. Někdy se první lásky mohou vyvinout v něco cennějšího než jen pár měsíců na „endorfinovém tripu' - mohou přinést poučení nebo dokonce celoživotní, krásné přátelství. A to nejkrásnější na tom je, že to nezjistíte, dokud se neodhodláte to sami vyzkoušet. Už máte ten mobil v ruce?
Budu jí říkat například Martina, protože o publicitu v tomto ohledu kupodivu vážně nestojí. "Víš, na začátku to bylo skvělé; on byl ten kluk, kterého chtěly všechny holky, a já byla plná snů a představ o tom, jak život funguje. Jenže ty představy v patnácti letech se realitě moc nepřibližují, že," vyprávěla mi v kavárně, a čím více sklenic vína jsme vypily (nebylo to tak hrozné, do litru jsme se vešly), tím sdílnější byla.
Nakonec je to vlastně docela prostý příběh: krásná dívka a chlapec se do sebe zamilovali, sdíleli intimní chvíle, užívali si společně a ve dvaceti letech měli první dítě. Trochu neplánovaně, ale vlastně jim to nijak nevadilo, protože spolu byli už pět let. O dva roky později přišlo druhé dítě, a nebyl čas na hlubší přemýšlení; stále se milovali, budovali kariéru a vzájemně si pomáhali.
Z mého „vnějšího' pohledu to vypadalo jako dokonalý život. Jenže zevnitř se začalo všechno měnit. Začala mít pocit, že tak nějak neměla na výběr, že si v životě vlastně nic pořádně neužila. „Já ho milovala a v jistém smyslu miluji dodnes. Ale najednou mi zacinkala třicítka a já si uvědomila, že jsem snad vůbec nepoznala skutečný život. Jen ten rodinný. Moje kamarádky cestovaly, měly spoustu přátel, užívaly si života, a já? Děti už jsou téměř v pubertě, na cestování ani na jiné větší radovánky nebyly peníze, a já poznala v posteli i v životě jen jednoho jediného muže!' Takto Martin ukončila náš večer tímto velmi upřímným prohlášením.
Asi týden po této vinné zpovědi mi Martina napsala, že nebyla úplně upřímná; jejich vztah se totiž začal hroutit už před dvěma lety, kdy zjistila jeho nevěru. Podle jejích slov s kolegyní z práce. Když na vše přišla, tvrdil, že ho kolegyně prostě svedla a on nedokázal odolat, protože v životě měl jen ji. Trochu alibistické, řekla bych, ale stalo se a Martinin pohádkový svět se rozpadl.
Je to zřejmě hodný muž a šlo skutečně jen o jednorázový úlet, jenže ona najednou začala pociťovat, že jí v životě chybí spousta věcí. Nechci být špatným prorokem, ale obávám se, že tato láska už hory nepřenese. Otázkou zůstává, zda za možný konec této velké lásky může právě ta nevěra, která vše nastartovala, nebo spíše pocit, že si toho v životě ještě tolik neužila.
A když se přede mnou začalo rozvíjet takové zajímavé téma, začala jsem pátrat po dalších upřímných lidech, kteří žijí ve vztahu se svou první láskou. „Tyhle ‚vztahy na celý život‘ to bylo dřív, když lidé umírali v pětačtyřiceti a ani se nestihli rozhlédnout po jiných,' smetl mě cynicky Kryštof, který ovšem žije už dvacet let se svou kolegyní z práce, prý svou první láskou. Před ní měl jen jednu dívku, a to prý velmi nezávazně, jak mě informoval.
Kryštof je tedy cynický, protože podle něj je to jediný způsob, jak k životu přistupovat. „Hele, já miluju svou ženu i dceru a nechci myslet na to, že bych podváděl. Podvádět pro mě znamená rozvádět se, a to nechci. Dělám si tedy legraci, když se mě lidé ptají, jestli mě život s jednou ženou nenudí a podobně. Nechci lhát, samozřejmě, na světě je spousta krásných žen, ale já mám tu svou a nebudu rozbíjet to, co jsme léta budovali,' vyprávěl Kryštof a já si nenápadně utírala slzu, protože tohle je pravděpodobně odpověď, kterou chce slyšet každá z nás...
Faktem je, že současná mladá generace se opět vrací k trendu zakládání rodiny a mít děti do třiceti let, od čehož se moje generace z pochopitelných důvodů („málo jsme si užili') odklonila. Zvláštní skupinou byli vždy věřící páry, například katolíci, z nichž pár znám. Naposledy se jedni známí ‚mladí‘ brali po mnohaleté známosti. Jemu je dvacet pět a jí tuším o dva roky méně. Mají se rádi, jejich vztah klape a věří v sebe i v Boha, takže snad jim to vyjde. I když sama osobně jsem zastánkyní zlaté střední cesty a myslím si, že není kam spěchat a není špatné poznat několik vztahů, než se člověk rozhodne pro „ten pravý', je mi bližší vzít si někoho s vírou, než střídat partnery jako ponožky, neustále hledat někoho zajímavějšího, lepšího a vlastně už ani nevěřit, že někdo takový vůbec existuje.
„Prosím tě, ty jsi naivka. Láska po pár letech opadne, přijde nuda a pak se lidé nedokážou ubránit. Vzpomeň si, jaká je to životní vzpruha, když se člověk nečekaně zamiluje. Tahle tvoje ‚osudová láska‘ patří do osmnáctého století…,' jako vždy mě setřel můj kamarád Jarda, protože jestli je někdo expertem na vztahy, pak je to rozhodně on.
Takže Jardo, děkuji, ale já na osudovou lásku stále věřit chci!
Potkal jsem ji v malebné kavárně na Staroměstském náměstí v Praze během deštivého podzimního odpoledne. Anna si četla starou knihu, zatímco já jsem se snažil před zimou schovat u horké čokolády. Naše pohledy se na zlomek vteřiny setkaly nad šálky a já v jejích očích spatřil něco, co mě okamžitě uchvátilo - jiskru zvědavosti a teplo, které jsem hledal.
Naše první rande bylo jako vystřižené z romantického filmu. Procházeli jsme se Karlovým mostem, poslouchali pouliční hudebníky a sdíleli naše sny a touhy. Cítil jsem, jak se mezi námi rodí něco hlubšího než jen obyčejná náklonnost. Každý další den spolu jen prohluboval mé přesvědčení, že jsem konečně našel tu pravou.
Jednoho večera, když jsme pozorovali západ slunce nad Vltavou, mi Anna s úsměvem řekla: „Myslím, že jsem tě poznala už dávno, jen jsem si to tehdy neuvědomila.' V tu chvíli jsem věděl, že naše setkání nebylo náhodné. Byla to láska, která čekala na svůj správný čas, aby mohla rozkvést v plné síle. Teď, po letech, si uvědomuji, že první setkání nemusí být osudové, ale to skutečné, které nás změní, si najde cestu, i když to očekáváme nejméně.