U Zirngiebelových, kteří po tragické ztrátě dcery přijali do péče malou vnučku Toni, se nečekaně objeví její biologický otec (otec z pokrevní linie). Kdysi opustil její matku, když nosila dítě, a to z důvodu, že byla HIV pozitivní. Nyní však cítí potřebu se o svou dceru postarat a odvézt si ji s sebou do Mnichova (velkoměsto v Německu).
Původní název: Der Bergdoktor
Země původu: Německo
Rok výroby: 1995
Délka: 1 hodina
Zaujalo mě to, velmi hezky zachycená atmosféra tehdejší éry (dané doby), prostředí českých vlastenců, kteří jsou nám velmi dobře známi ze školních učebnic dějepisu (historie).... Nicméně nemohu s jistotou říci, že by mi hlavní hrdinka Zdenka Havlíčková byla po všech stránkách sympatická. Bylo mi jí nesmírně líto, o tom není pochyb, její existence rozhodně nebyla jednoduchá, avšak mám za to, že v mnoha případech si ji Zdenka komplikovala sama, ale na druhou stranu je diskutabilní, do jaké míry to byla její osobní vina a do jaké míry šlo o dědičnou genetickou výbavu po jejím otci K.H.Borovském, který zajisté také neměl lehkou povahu. Každopádně se zde nabízí i otázka, jak moc je užitečná veřejná sbírka (finanční dar) pro jedince, kterému se národ rozhodne vybrat peníze "na věno"...přijde mi, že Zdenka byla rázem pod lupou všech, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli v rámci této veřejné sbírky a ti všichni přispěvatelé (dárci) měli dojem, že Zdenka musí jednat dle jejich představ, jak by "dcera národa" jednat měla a zapomněli na fakt, že se jedná pouze o mladou dívku, která má také právo na svůj život, na svá vlastní rozhodnutí, na své vlastní prohry a proč ona, pouze z toho důvodu, že je dcerou známého otce a národ se jí složil na věno, nemůže prožít existenci s osobou, kterou vroucně miluje...tristní osud to byl....a velmi poutavě toto vystihla na konci knihy citace J.Nerudy
Potkal jsem ji na internetové seznamce, jmenovala se Lucie. Její profil mě zaujal na první pohled - inteligentní, vtipná a s vášní pro cestování. Napsal jsem jí zprávu, a překvapivě rychle odpověděla. Začali jsme si psát každý den, a brzy jsme zjistili, že máme spoustu společného.
Po několika týdnech dopisování jsme se konečně rozhodli setkat osobně. Vybrali jsme si malou kavárnu v centru Prahy. Když jsem ji uviděl, ztratil jsem dech. Byla ještě krásnější než na fotkách. Celý večer jsme si povídali, smáli se a já jsem cítil, že se mezi námi něco rodí.
Naše láska rostla každým dnem. Společně jsme cestovali, objevovali nová místa a prožívali nezapomenutelné chvíle. Jednoho dne, na vrcholu hory s výhledem na západ slunce, jsem se rozhodl, že ji požádám o ruku. Klekl jsem si, vytáhl prsten a zeptal se: "Lucie, vezmeš si mě?"
Se slzami v očích řekla: "Ano!" Objali jsme se a já jsem věděl, že s ní chci strávit zbytek svého života. Naše svatba byla malá a intimní, obklopená rodinou a přáteli. A dnes, po deseti letech manželství, vím, že jsem se rozhodl správně. Lucie je moje největší láska, moje opora a moje nejlepší přítelkyně. A vím, že naše láska bude trvat navždy.