Partner pro společné zážitky v ČR

Termín partnerství bez oddacích listů, definovaný v občanském zákoníku, neexistuje, ale v mnoha pasážích se s ním reálně počítá. Avšak, buďte opatrní, nepleťte si ho s registrovaným partnerstvím!

Soužití bez svazku se obvykle týká muže a ženy, ale může se rozšiřovat i na další osoby, typicky v rodinném nebo podobném kontextu. Dva lidé nemusí uzavřít sňatek, aby si navzájem poskytli zázemí. Mají k dispozici několik možností, jak společně získat a sdílet majetek, například:

1. Oba dva uzavřou s prodejcem nebo dárcem dohodu, na základě které se stanou plnoprávnými vlastníky přesně určené části nově nabytého majetku (např.: jeden se stane vlastníkem garáže, druhý bytové části nemovitosti). Nebo budou celou věc vlastnit společně, a to v podílech, které si ve smlouvě sjednají (např.: jeden bude vlastnit 40 %, druhý 60 % majetku).
2. Oba společně investují do vytvoření věci (společně založí firmu, postaví loď nebo zkonstruují dům) a následně ji společně vlastní, přičemž každý vlastní takový podíl, jaký mu byl přidělen ve smlouvě, na níž se jejich spoluvlastnictví zakládá.
3. Jeden převede druhému díl svého majetku do spoluvlastnictví.

Život na hromádce obvykle funguje bez komplikací i neoficiálně a na základě vzájemného souhlasu obou partnerů. Situace se však může zásadně změnit ve chvíli, kdy jeden z partnerů zemře.

Miladu s Josefem sblížili v parku jejich jezevčíci. Ze psí lásky vzkvétala brzy i láska lidská, netrvalo dlouho, Milada opustila svůj malý, útulný obecní byt a přestěhovala se k Josefovi do jeho rodinného domu v sousedním městě. Ona děti neměla, on byl rozvedený a měl jednoho dospělého syna Martina z prvního manželství. Josef s Miladou prožili nádherných sedm let, pak ale Josefa postihla vážná nemoc. Milada při něm stála v dobrém i zlém a zpětně mohla říct, že to bylo nejtěžší období jejího života. Martin k otci nikdy neměl vřelý vztah a k jeho partnerce se choval chladně, s přesvědčením, že pro otce není dost na úrovni. Když ale otec onemocněl, vlastně se mu ulevilo, neboť téměř veškerou péči o nemocného převzala Milada. Na žádost ovšem vždy zavezl otce do nemocnice, zařídil mu vyšetření nebo vyzvedl léky, to nikdy neodmítl.
Milada věděla, že Josefa naživu drží především jeho láska k životu. Od dne, kdy onemocněl, proto nikdy nenašla vhodnou chvíli probrat téma, co s ní bude, kdyby Josef zemřel, a Josef sám to téma nikdy neotevřel, protože se všemi myšlenkami upíral k životu, ne ke smrti. Bohužel však Josef, i přes dlouhý a těžký boj, zemřel, v klidu a míru, v její náruči.
Po několika týdnech ji pozval notář jako vypravitelku pohřbu k předběžnému šetření ohledně majetku a okruhu dědiců po zesnulém. Byl to pro ni šok. Josef nesepsal závěť, a tak jediným dědicem Josefa je jeho syn a ona nemá nárok vůbec na nic. Dozvěděla se, že pokud se s Martinem nedohodne, bude se muset z domu vystěhovat. Milada se ale přece nemá kam vrátit! S Josefem žili krásně tolik let, dochovala jej a stálo ji to kus zdraví. Notář jen smutně pokýval hlavou. Znal tento příběh ze své praxe až příliš dobře…

V případě partnerství bez svatby je nutné mít neustále na paměti, že v případě, že jeden z partnerů má děti a nesepíše závěť nebo jiné pořízení pro případ smrti, budou dědit dle zákona děti (případně další potomci), a ne přeživší druh či družka!

Pokud není závěť, partner či partnerka mohou dědit, pouze pokud zesnulý neměl potomky. Dědí společně s jeho manželem (pokud manželství zesnulého nebylo rozvedeno) a jeho rodiči. Není-li manžela ani rodičů, tak společně s jeho sourozenci, popřípadě jejich dětmi.

Zabezpečit partnera pro případ smrti je možné především závětí. Je třeba si však uvědomit, že muž sice může své družce odkázat veškerý svůj majetek, ale i v tomto případě mají neopominutelní dědicové, tedy děti nebo jejich potomci (nikoliv manžel!), nárok na neopominutelný díl. Ten se vyplácí v penězích - nezletilý potomek má nárok na ¾ svého zákonného podílu (který by mu připadl, kdyby závěti nebylo) a zletilý na ¼ zákonného podílu.

Viz bližší informace v článku na téma Závěť.

O podrobných možnostech závěti nebo jiného uspořádání pro případ smrti, tj. dědické smlouvy nebo dovětku, tak, aby řešila vaši konkrétní situaci, vás informuje notář, který vám pomůže potřebné dokumenty sepsat. Notář vám rovněž poskytne informace o podmínkách a důsledcích spoluvlastnictví a bezpečným způsobem a právně kvalifikovaně vám sepíše darovací, kupní či jinou smlouvu.

Doklady, které budete potřebovat k sepsání notářského zápisu: občanský průkaz, cestovní pas nebo jiný platný doklad totožnosti; osobní údaje dědiců, případně vyděděných osob; doklady k majetku, kterého se bude závěť nebo jiná listina týkat a které pomohou tento majetek správně, nezaměnitelně popsat.

Zpět

Hned na začátku si dovolujeme prohlásit: ANO, MÁ! Za předpokladu, že nemáte děti a společnou hypotéku. Tato kombinace rozdělené bydlení ztěžuje a většinou i znemožňuje. Jestliže ovšem s vaší drahou polovičkou nejste svázáni rodinnými ani rodičovskými povinnostmi, rozhodně tento typ vztahu stojí za zamyšlení. Jak ostatně dokazuje několik skutečných příběhů ze života. Včetně mého.

Můj muž pochází z Nového Zélandu, žije na Novém Zélandu a já v Čechách. A máme spolu už téměř sedmnáctiletou dceru, která je z poloviny Novozélanďanka. Každoročně se navštěvujeme, on u nás tráví české léto, my na Zélandu českou zimu. A klape nám to. Už více než osmnáct let.

Když jsme spolu, užíváme si vzájemné blízkosti, nehádáme se kvůli banalitám, vážíme si společně stráveného času. Máme se rádi, děláme vše pro to, aby náš vztah vydržel, ale sílu opustit svou zemi a žít v té druhé, navíc tak vzdálené, neměl ani jeden z nás.

Nehledě na finanční stránku věci. Partner ve své domovině má mnohem vyšší příjem, než by měl tady v Čechách. A já zase miluju svou práci. Kritickým okem zároveň uznávám, že v angličtině mi to nikdy nepůjde tak dobře jako v češtině. I to jsou důvody, proč jsme se pro oddělené životy rozhodli.

Nehledě na to, že absolutní vykořenění se z domova rozhodně není snadné. Dříve či později se vám začne stýskat. Po rodině, známých místech, českém chlebu... I proto každý v podstatě žijeme ve svém (ve své zemi) a sdílíme spolu dva až tři měsíce v roce, po zbytek roku si žijeme každý svůj život.

Ale nestěžujeme si, naopak. Dokonce by se dalo říci, že nám to tak vyhovuje. Zvykli jsme si. I na svobodu, jíž se nám dostává, když každý pobýváme ve svém.

Uznávám však, že náš případ je spíš extrémní a zapadl by lépe do tématu „vztah na dálku', do kterého se v dohledné době také pustím.

Jak to vypadá v praxi?

Typický český příběh zní zhruba následovně: Marie má vážný vztah s Josefem. Ale nebydlí spolu. Každý má svůj byt, ve kterém se pravidelně navštěvují. Jednou Marie přespí u Josefa, podruhé Josef u Marie.

Zkrátka žijí spolu, ale každý zvlášť. Vídají se, jen když chtějí. Marie mu nevaří, nepere ani nežehlí. Nestará se o něj. Ale miluje ho. Jen s ním nebydlí. Nemusí a ani nechce. Tento model jí maximálně vyhovuje, protože umí žít sama se sebou. Marie Josefovi věří, není moc žárlivá a je mu věrná. Nepotřebuje, aby vedle ní spal noc co noc.

Ve srovnání s jinými ženami zřejmě dává svému partnerovi větší prostor, ale co na tom, když jim to klape? V sobotu ráno si bez zábran pobíhá po bytě s černou pleťovou maskou na obličeji a v tlustých ponožkách. Nebo naopak v zástěře s mastnými vlasy uklízí celý byt a přitom se těší na večer s Josefem. Parádně se nalíčí a obuje si lodičky na vysokých jehlách. Chce se mu líbit. Kdyby ji čekalo rande v obýváku, ani by se nenamáhala. Proč by měla?

Další věc, kterou si Marie nemůže vynachválit, je kvalitní spánek, nerušený chrápáním ani přetahováním se o přikrývku. A před spaním si bez výčitek hodiny čte.

Kdo touží po odděleném bydlení? Podle statistik oddělené bydlení často volí ženy, které nepomýšlejí na děti. Nebo ženy, jejichž děti s nimi už nesdílejí společnou domácnost. I když v zahraničí bývá běžné, že i partneři rodiče vychovávají děti odděleně. Tento model volí i ženy rozvedené, které už nechtějí měnit svoje zvyky a poskytovat domácí servis dalšímu muži. Jedná se o „solitérky' s vlastním životem, které preferují svobodu. Ženy ve středním věku k tomuto modelu vedou spíš životní zkušenosti. Po nevydařených vztazích si chtějí uchovat svobodu a nechtějí už slevovat ze svého pohodlí.

Zajímavé ale je, jak na vztah Josefa a Marie nahlížejí její kolegyně a kamarádky. Nerozumí mu. „Jedna mě varovala, že takhle Josefa nikdy dobře nepoznám. Podle druhé si zase ze vztahu vyzobávám jenom to hezké. A i kdyby, co je na tom špatného,' ptá se Marie. A já samozřejmě s ní. Co je špatně na tom, toužit po bezproblémovém vztahu? Co je sobeckého na potřebě svobody?'

Zajímavý je také příběh Anežky a Jiřího. Oba mají děti z předcházejících manželství. Jsou spolu déle než pět let, a to přitom bydlí asi 200 metrů od sebe. I jim takovýto model maximálně vyhovuje. Ani jeden z nich netouží po dalším dítěti či po společném bydlení. Každý má svůj klid. Chtějí-li se navštívit, učiní tak. Pokud ne, mohou zůstat každý ve svém. Anežka má čas na syna, na dálkové studium i na péči o stárnoucí rodiče. „Chodím spát, kdy chci, čtu si, do kolika chci, vaříme si, na co máme se synem chuť. Neměnila bych.'

Jak je vidno, láska a partnerské soužití může mít mnoho podob. A na představeném modelu něco rozhodně bude. „Nejlepší vztahy jsou ty milenecké,' říkávají často ženatí muži svým milenkám. I mně to svého času jeden takový opakoval.

To, že měl svatou pravdu, jsem poznala až několik let poté. Právě to těšení se na sebe rozdmýchává ty největší plameny vášně. Někdy tak žhavé, že toužíme po tom, aby nikdy nevyhasly. A nejenom to. Také chceme, aby nás zahřívaly pokud možno co nejčastěji, ideálně pořád. Jak toho docílit?

„Společným bydlením,' napadne většinou ženu. Všimněte si, že muži až na výjimky nejsou tak žhaví do společného bydlení. Jako by tušili, že jim ukradne velký kus koláče s názvem svoboda. Spadne jim hřebínek. Přijdou o svou volnost. Stačí, aby se muž vrátil později z práce a neposlal omluvnou esemesku s minimálně pěti srdíčky, a je oheň na střeše.

Zapařit s kamarády? Až na výjimky něco nemožného. A nejenom to. Je jen otázkou času, kdy si dvojice sdílející společnou domácnost zevšední a okouká se. Omlouvám se všem, kterým právě takovýto život vyhovuje. Já jsem se prostě večerní bačkorové nudy u televize děsila. Až nedávno jsem se od párové poradkyně Lucie Mucalové dozvěděla, že za mým postojem se možná skrývají obavy a špatné zkušenosti z dětství anebo ze vztahu, který mě zklamal. Ano, je to možné...

Pár nevydařených vztahů za sebou mám. „Stejně tak to ale může být jen rozhodnutí, volba žít jinak než standardně,' řekla mi k tomu Lucie Mucalová. Ta obecně oddělené bydlení jako takové nezatracuje. „Láska má mnoho podob. Její jednotnou definici nenajdete v žádném článku ani knize. Co si s partnerem vytvoříte, je vaše a naprosto originální.

Takto se i já ve své práci dívám na různé podoby vztahů. Pokud je oddělené bydlení pro pár příjemné a jsou s ním oba v souladu, nevidím jediný důvod, proč by tak nemohli žít. Ano, každý z nás má nějakou podvědomou představu, jak by co mělo vypadat, co je normální, a co nikoliv. Ale kdo to určuje? Myslím si, že jen a pouze lidé, kteří si vztah a vše, co k němu patří, tvoří.'

Oddělené bydlení: ano, či ne?

Lucie mi přímo mluví z duše. Nechme ale chvilku hovořit fakta. Skutečnost je taková, že oddělené bydlení vyznává stále větší počet lidí. Stačí nahlédnout do statistik a zjistit, jakým tempem v posledních letech přibylo jednočlenných domácností.

Ve Spojených státech amerických se takovým jedincům říká mingles (married but single - vdaná, ale svobodná). Oddělené bydlení si vyzkoušeli Mia Farrow a Woody Allen, v našich uměleckých kruzích třeba Jiřina Jirásková a Zdeněk Podskalský...

Tento model, nebo chcete-li životní styl, byl oblíbený i napříč historií. Obdobně žila také šlechta. Panovníci trávili většinu času na svých sídlech, jejich choti zase obývaly hrádky a hrádečky.

Příkladem budiž Karel IV. a Eliška Pomořanská. Aristokraté bydleli na zámcích, ale v oddělených komnatách, v nichž se jen navštěvovali.

Společně žily pouze selské vrstvy, a to z jediného důvodu: nedostatku místa. Ten ostatně do společného bydlení žene i současné dvojice. Kdo má dnes na to, aby manželce pořídil hrádek, že? I když i takové případy by se našly. Znám movitého manžela, který v jednom domě koupil dva byty - jeden pro sebe, druhý pro manželku.

Uznávám ale, že tento model není vhodný pro všechny. Vlastně pro velkou část populace. Většina dívek a žen totiž sní o budování rodinného hnízda. Zařizování bytu či domu. Plánují nákupy nábytku, kuchyní na míru, zařizují společné ložnice. To, že mají po svém boku partnera, jim dává pocit jistoty. „Ale není tomu tak vždy,' pokračuje Lucie Mucalová.

„Někdo si své hnízdečko zařizuje nezávisle na partnerovi. Někteří se přímo děsí představy, že by jim jejich vysněný domov měl obsadit někdo zvenčí. Myslím si, že i zde najdeme generační rozdíly. Mnoho mladých lidí nehledá vlastní byt a pevný vztah, nýbrž svobodu, jiní zase touží budovat hnízdo se životním parťákem.'

Významnou roli ale samozřejmě hraje také ekonomické a finanční hledisko. Ve dvou se všechno lépe táhne a snáze se zaplatí účty. Dva nájmy představují i dvojnásobné náklady. Nemluvě o společné hypotéce, která oddělené bydlení, jak již jsme zmínili v úvodu tohoto článku, v podstatě znemožňuje.

Podle Lucie Mucalové ale nejde jen o peníze, nýbrž také o náruč blízké osoby. „Člověk je od přírody vztahově založený a touží mít někoho po svém boku.'

Proč společné bydlení?

„Mnoho mých klientů chce dát vztahu šanci a zůstat pod jednou střechou,' pokračuje oslovená párová poradkyně. „Týká se to také párů, které neplánují založení rodiny. I přesto ale chtějí se svým partnerem budovat bezpečný přístav, domov. Často od nich slýchám: „Je krásné přijít domů, kde vás čeká někdo, s kým si můžete popovídat o prožitém dni. Kde máte někoho, kdo vás několikrát denně obejme, kdo vás vyslechne, když je vám úzko. Možná nezná radu, ale je tu. Pokud byste se vídali jednou týdně, spousta zážitků by neměla takovou hodnotu. Už jen ten pocit být spolu, slyšet smích partnera i dětí, je naplňující. Mít možnost se někomu svěřit. Ano, můžeme vše dělat odděleně, ale být spolu pod jednou střechou je více intenzivní, zkrátka úplné.'

Na otázku, proč ale vlastně žít spolu, také odpovídají, že jsou prostě okamžiky, které samota či oddělené bydlení nenabízí. Mnohdy si v těch vzácných chvílích nestihnou říci vše, co mají na srdci. Společné soužití je také o hloubce vztahu, kdy jsme více v propojení se světlými i stinnými stránkami svého partnera.'

Proč oddělené bydlení?

Hlavní výhodou odděleného bydlení je možnost volby. Je v něm zázemí i svoboda. S vlastním bytem jste na druhém nezávislí. V případě, že z různých důvodů potřebujete být sami, máte kam odejít. Proč se dusit ve společném bytě, když se dvojice pohádá, nebo dokonce prochází krizí? V takové situaci se ještě prohlubuje vzájemná alergie. Možnost na chvíli se vzdálit, být sám sebou, může vztah zachránit.

„Z praxe ale znám i páry, co mají tři děti a bydlí odděleně. A klape jim to. Změna přijít může, ale také nemusí. Proto naslouchejte tomu, co partner říká, ale nedosazujte si do jeho slov to, co chcete slyšet. Pracujte s realitou a nevytvářejte si vzdušné zámky. Lidé jsou různí. Každý máme právo rozhodnout se pro to, co a jak chceme žít. V tom, co přijde mně nežitelné, může být druhý zcela spokojený a naplněný. Proto nehodnoťme a žijme více svůj život než život těch druhých,' uzavírá Lucie Mucalová.